Alicja Knast, manažerka kultury z Horního Slezska v Polsku. Jako stipendistka a přednášející působila i v zahraničí. Byla kurátorkou mnoha polských muzeí a výstav a je členkou Mezinárodní rady muzeí (ICOM). Od ledna 2021 je generální ředitelkou Národní galerie Praha.
Vážená paní generální ředitelko, pocházíte z Horního Slezska, které bylo v minulosti místem, kde se mísily jednotlivé kultury. Co to pro vás znamená z pohledu vize pro českou Národní galerii?
Jsem pyšná na svůj slezský původ a na to, že mohu prohloubit své pochopení tohoto místa tím, že žiji a pracuji v České republice. Vyrostla jsem v Rybniku, kde je vliv české kultury silnější než například v Katovicích. Najdeme ho v jazyce, ale také v našich tradicích i krajině. Hranice nejsou stejné jako na mapě a tam, kde tvrdíme, že jsou. Myšlenka „tekuté modernity“ Zygmunta Baumana daleko více odpovídá postojům a činům našich předchůdců z první poloviny 20. století než nám, kteří používáme internet, kupujeme si levné letenky a žijeme v Schengenském prostoru. Je to lekce pokory a je to inspirující. Když se podíváme na tvůrčí procesy a uměleckou scénu, je to ještě výmluvnější. Nebýt finančních důvodů a veřejné podpory, která je vázána na rozpočet konkrétní země, byli by umělci ještě méně připoutáni ke konkrétnímu místu. Tyto dva jevy – tekutá modernita 20. a 21. století a umělecká tvořivost – mi pomohly vytvořit vizi pro NGP, která se více zaměřuje na to podpořit lidi, aby dále objevovali nové věci ve vizuálním umění, nejen podle šablon v příručkách.
Od počátku letošního roku řídíte Národní galerii a působíte jako manažerka kultury. Jakou vidíte souvislost s řízením firem a jak se kultura a byznys mohou navzájem obohatit?
Pravidla jsou stejná. V každé zdravé organizaci se jednotlivé týmy musí podílet na přípravě strategie a musí se jim dostat pomoci při její realizaci. Dohodnout se na nástrojích, které při tom použijeme, je v galerii důležitější než v korporátním světě. V obou prostředích je však komunikace to, co nás drží na správné cestě, což se nyní zkomplikovalo kvůli pandemii a tím, jak se setkáváme online. Někteří členové týmů se dosud nesetkali se svými nadřízenými, protože je vyzýváme, aby pracovali z domova a omezili riziko nákazy.
Národní galerie historicky vznikla s cílem pozvednout upadající veřejný vkus. Jak se vám tento záměr v současnosti daří naplňovat?
Po vzoru Pabla Picassa, který říká, že „každé dítě je umělec. Potíž je v tom, jak zůstat umělcem i poté, co dospěje“, a mnohých dalších myslitelů umění a kreativity jsme změnili způsob, jakým nahlížíme na porozumění vizuálnímu umění. Každý má schopnost nechat se uměním obohatit; otázkou je, jak z něj my kurátoři a moderátoři uměleckého života můžeme udělat něco zapamatováníhodného a relevantního. Mám skvělé vzpomínky na situace, kdy jsem představovala velice náročné konceptuální umění divákům, kteří nebyli z řad kritiků či historiků umění. Možná bude lepší toto vysvětlit hudební analogií. Každý má své hudební preference, až
na 4 % populace, která má neurologickou poruchu zvanou amúzie. Zbylých 96 % může hudbu ocenit a mění své žánrové preference alespoň několikrát za život. Jde o to s hudbou vůbec přijít do styku. U vizuálního umění je to totéž. Naším cílem je umožnit přístup ke sbírkám. Během pandemie tomu přizpůsobujeme naše plány a prostředky, jak oslovit publikum, ale to už je na jinou debatu.
Galerie má rozsáhlé sbírky výtvarného umění, které dnes oko návštěvníka nemůže spatřit. Jaké nové formy prezentace sbírek tak realizujete, abyste zůstali v kontaktu s milovníky umění?
Zůstat relevantní pro dnešní publikum je nejspíš nejširší možná odpověď na tuto otázku. Neměli bychom rozlišovat mezi mladými lidmi, kteří si umějí zajistit přístup k digitálnímu obsahu, a staršími lidmi, kteří pro účast na našich akcích volí analogové možnosti. Od začátku pandemie se starší veřejnost musela stát digitálně gramotnou, aby zůstala v kontaktu s okolním světem a se svými blízkými. Tím se naučila novým dovednostem, které už nejsou vázány na konkrétní demografii. Kdybyste mi tuto otázku položili před dvěma lety, byla by má odpověď jiná a nezdůraznila bych v ní tolik důležitost digitálního obsahu. Nyní experimentujeme s kombinacemi různých platforem, disciplín (např. baletu a výstavního prostoru) a nástrojů.
Děkujeme za rozhovor.
Text: redakce
Foto: archiv NGP (Zuzana Bönisch, Serghei Gherciu)
