Lubomír Zaorálek, vystudovaný filozof, působil jako televizní dramaturg a vysokoškolský pedagog. V politice zastával pozice předsedy Poslanecké sněmovny, ministra zahraničních věcí a v současné době věnuje své úsilí kultuře v pozici ministra. Mezi jeho záliby patří literatura a jazyky.
Vážený pane ministře, kultura dnes prochází, tak jako ostatně celá společnost, nelehkým obdobím, které vyžaduje krizový management a definování priorit. Jaké jsou Vaše priority a jak jich chcete dosáhnout ?
Prioritou je přirozeně přežití samotných umělců, kteří vytvářejí to, čemu říkáme živé umění. O Shakespeara nepřijdeme už nikdy, v knihovnách a divadlech s námi bude jeho Hamlet už napořád, ale nepodpoříme-li v těchto těžkých časech živé umění, může se stát, že přijdeme o někoho, z koho by Shakespeare mohl třeba jednou vyrůst. Zrovna tak se chci zasadit za navýšení financí v rámci dotačního programu COVID – kultura, pomocí něhož rozdělujeme peníze nejen subjektům podnikajícím v kultuře, ale i jednotlivcům, tedy OSVČ. V průběhu října bude proto vyhlášena druhá výzva tohoto programu, kde budeme rozdělovat zhruba 750 milionů korun a mám příslib od premiéra, že když peníze dojdou, dostaneme do tohoto programu další. Dále nám ještě dobíhají standardní dotace převážně pro neziskové kulturní organizace a v jejich rámci chceme podpořit pro příští rok co nejvíce projektů.
Kultura není jenom národní, ale má i regionální aspekty. Jakou roli ministerstva kultury vidíte v této dimenzi a jak se Vám daří podporovat regionální kulturu?
To souvisí s první otázkou. Přirozeně i v tomto případě je nejdůležitější přežití regionální kultury. Cesta k jejímu přežití se, obecně řečeno, neliší od toho, co jsem načrtl výše.
Současně chci prosadit navýšení dotací například pro regionální divadla a orchestry. Podotýkám, že jsme jim pomohli už v průběhu jarní fáze epidemie. I příští rok pošleme peníze do krajů, aby i v době dalších fází pandemie, kterými teď procházíme, nepřišly o divadelní soubor či místní orchestr. Musí se ale přičinit i kraje a města, nesmějí své kulturní instituce považovat za něco, co je možné obětovat. To by byla katastrofa. Jsem navíc přesvědčen, že i v čistě ekonomické úvaze se podpora kultury dlouhodobě vyplácí. Naše hrady a zámky jsou například velkým lákadlem pro tuzemské i zahraniční turisty. Navýšení peněz na výstavbu a opravy místních kulturních center, knihoven či muzeí má také pozitivní efekt na místní ekonomiku, což je také třeba brát v současné situaci v potaz.
Byznys a kultura se navzájem ovlivňují. Kultura potřebuje být součástí společenské odpovědnosti firem a řízení firem naopak vyžaduje i kulturní rozhled manažera. Vidíte to obdobně?
Především bych rád zdůraznil, že není možné brát kulturu pouze jako volnočasovou zábavu, jak ji někde označil ministr zdravotnictví. Kultura zaměstnává statisíce lidí, je významným tahounem české ekonomiky a samozřejmě jsou na příjmu z ní závislí lidé v ní pracující.
Jinak kromě toho, co jsem zmínil výše, když jsem mluvil o výstavbách a opravách a o jejich pozitivním efektu na firmy, je mým cílem zajistit, aby v rozpočtech na nové veřejné stavby byly vyhrazeny peníze na umělecké dílo ve veřejném prostoru. Tím by byly podpořeny regionální projekty i místní firmy. Mluvím o tom jako o „jednom procentu na umění“. Veřejný prostor by neměl být jen prostorem čistě užitkovým, má sloužit k setkávání a trávení volného času, proto je třeba o něj pečovat a investovat do něj. Jsme lidé různých potřeb a potřeba žít v kulturním veřejném prostoru je jednou z nich. Podíváte-li se do ciziny, řada států a měst by nám v tomto smyslu mohla být vzorem.
foto: archiv MK ČR
text: redakce
