MUDr. Roman Kraus, MBA, vedl řadu let jednu z největších nemocnic v Česku, jako anesteziolog strávil i část své kariéry v Jemenu. V roce 2020 se po dlouhých úvahách rozhodl vstoupit do politiky a stal se senátorem za volební obvod Brno-město. Dnes v roli předsedy senátního výboru pro zdravotnictví spoluutváří pravidla hry, jimiž se více než 40 let v oboru sám řídil.
Pane senátore, Česká republika má za sebou více než rok bezprecedentní pandemické krize, na kterou nebyl připraven snad žádný stát světa. Jak podle vás obstálo české zdravotnictví?
Myslím si, že zdravotnictví jako takové obstálo na jedničku, a to díky obrovskému nasazení a entusiasmu zdravotnických pracovníků, počínaje zřízenci až po ctěné univerzitní profesory. Ukázalo se, že naše zdravotnictví je velice robustní. Často nám bylo vyčítáno, že máme nadbytek lůžek na 100 tisíc obyvatel. Stejně jako v Rakousku či Německu se však ukázalo, že to může být potenciální výhodou, neboť skutečně za celou dobu pandemie až doteď nebyl problém s počtem lůžek, s počtem dýchacích přístrojů a s technikou vůbec. Co mě překvapilo, byla, dle mého názoru, nedostatečná aktivita některých odborných společností, neboť včas nevytvořily doporučení pro léčbu pacientů. Pro léčbu těžce nemocných pacientů v intenzivní medicíně vznikl velmi rychle doporučující postup, jak pacienty léčit, ventilovat a podobně. Naprosto mi ovšem chyběla doporučení v péči přednemocniční, kde by praktičtí lékaři nemocné pacienty nejraději neviděli, komunikovali s nimi na dálku a ordinovali léčbu, která byla velmi jednoduchá.
Pandemie rovněž bezprecedentně zasáhla financování systému zdravotní péče. Tuzemské zdravotní pojišťovny vyčerpaly své úspory a bez navýšení plateb státu za státní pojištěnce jsou zdravotní pojišťovny schopny hradit zdravotní péči jen do konce roku 2022. Lze očekávat, že se v českém zdravotnictví začne šetřit a pacienti by se měli začít obávat o dostupnost péče tak, jak na ni byli zvyklí před pandemií?
Zdravotní systém je na hraně už poslední 3 až 4 roky. Co se týče příjmů a výdajů, tak víme, že 7 % z HDP je věnováno do zdravotnictví. Ideální by bylo něco kolem 10 %. Systém potřebuje větší objem finančních prostředků. Je otázkou, jestli to má být všechno cestou ze zdravotního pojištění a zdravotních pojišťoven, nebo jestli je potřeba posílit peníze investiční, které jsou ze státního rozpočtu nebo rozpočtů krajů a měst. Řada věcí není ani nikdy neměla být financována ze zdravotního pojištění, tzn. právě ony investiční akce, opravy, celá IT infrastruktura a software. Tyto náklady nikdy nebyly kalkulovány ve zdravotnických výkonech. Za poslední tři roky skokově narostly platy zdravotníkům, což je dobře, nicméně personální náklady nebyly pokryty příjmy, a nemocnice se tak dostaly do červených čísel. To bylo podle mě podceněno a je třeba tento stav do budoucna narovnat.
Jednou z cest, jak může české zdravotnictví ušetřit, je snížení počtu žádostí o nestandardní úhradu přes tzv. paragraf 16, který dosahuje až dvě miliardy korun ročně. Považujete novelu zákona o veřejném zdravotním pojištění, která teď míří k vám do Senátu, v tomto směru za průkopnickou?
Myslím si, že tlak na zvýšení výdajů bude pokračovat, protože se objevuje velké množství nových léků, moderních terapií, jako je například genová terapie. Tím pádem objem peněz musí být vyšší. Je však potřeba, aby byl rozdělen transparentně a systematicky. Myslím si, že to, co navrhuje novelizace zákona 48/1997 o veřejném zdravotním pojištění, by systém zprůhlednilo. Rozhodně to ale nepovede k ušetření, to ani není jejím cílem. Cílem je zrychlit přístup pacientů k moderním inovativním terapiím. Domnívám se, pokud se v mezičase skokově nenavýší náklady za tyto terapie, tak to z ekonomického hlediska může mít neutrální dopad.
Jako šéf senátního výboru pro zdravotnictví máte v popisu práce korigovat zákony, které k vám posílají kolegové z dolní komory parlamentu. Které zákony byste v příštích pěti letech naopak vy rád inicioval?
Dle mého názoru musí skončit perioda, kdy jsme zemí, která má nejnižší podíl soukromých prostředků v příjmech zdravotního systému. To není nic asociálního, ale opravdu není možné mít všechno jen z povinného zdravotního pojištění. Ať už ho platí lidé osobně, nebo jejich zaměstnavatel. Nelze se stále odvolávat na platby za státní pojištěnce, neboť náš státní rozpočet je v takovém stavu, že další navyšování, dle mého soudu, již není možné. Do veřejného zdravotnictví musí přijít další soukromé prostředky. Potřebujeme znovu obnovit poplatky v lůžkových zařízeních za tzv. hotelové služby, protože toto v pojištění kalkulováno nebylo, a musíme rozvinout pojišťovnický systém. Pojišťovny budou nabízet různé zdravotní pojistné plány s tím, že pacienti si budou moci formou dobrovolného pojištění vybírat z těchto plánů. Je to neutrální cesta, jak dostat peníze do zdravotnictví. Byly by to řádově stokoruny měsíčně na 1 pojištěnce, a to není nic zničujícího. Je ovšem třeba, aby pojišťovny kontrolovaly také efektivitu diagnostických a terapeutických postupů.
Magazín Priority je určen především manažerské komunitě. Jaké dovednosti a schopnosti jste si přinesl z role ředitele jedné z největších fakultních nemocnic
v zemi?
Především schopnost poslouchat jiné názory a vyjednávat se všemi účastníky jakéhokoliv problému či procesu. Naučil jsem se také nedělat rychlé závěry, vyslechnout si nejprve argumenty ostatních a teprve poté volit řešení, ideálně kompromisní. To je v politice velmi cenná dovednost.
Děkujeme za rozhovor.
Text: redakce
Foto: archiv MUDr. Roman Kraus, MBA
