Má bývalá pila, když patřila arcibiskupství, i duchovní rozměr, nebo je to jen obyčejný brownfield? Na to jsme se ptali biskupa ostravsko-opavského Mons. Martina Davida.
Když vstoupíte do areálu někdejší arcibiskupské pily, co v něm čtete jako nejstarší vrstvu paměti?
Překvapivě nic, co bych musel složitě dohledávat v kronikách. Když přijdu přímo na pilu, pořád tam vnímám její atmosféru. Byť už zhruba patnáct let nefunguje, cítím v tom prostoru rytmus práce, tep strojů, poctivou každodennost lidí, kteří tam dělali. Navštěvuji pily i dnes, protože jako diecéze vlastníme lesy a dřevo dodáváme zpracovatelům. Ten provoz má svůj puls. A ten puls se mi na Ostravici vybaví hned, i když dnes stojím v místě, kde už stroje mlčí.
Proč kdysi arcibiskupství pilu na Ostravici vybudovalo?
Důvod byl prostý a praktický. Arcibiskupství olomoucké tehdy vlastnilo lesy v Ostravici i v širokém okolí, v bohatých beskydských porostech, a potřebovalo dřevo zpracovat a posílat dál, třeba do huti ve Frýdlantu. Pilařský provoz se tedy nabízel. V polovině 19. století arcibiskupství postavilo pilu jako součást hospodaření s tím, co krajina nabízí. Nešlo jen o zisk. Šlo i o péči o krajinu a o rozumné využívání bohatství lesů, které nám příroda dává.
Jak do toho zapadá církevní pohled na práci?
Velmi přirozeně. Sv. Benedikt to shrnul do hesla „Ora et labora“, modli se a pracuj. Víra a práce jdou ruku v ruce. A když se podíváte do evangelia, dočtete se, že Ježíš byl synem tesaře z Nazareta. Práci se dřevem má tedy církev nějak vepsánu ve svých genech. V Ostravici se stovky let potkávala praktická stránka hospodaření a současně vědomí, že člověk nese odpovědnost za darované bohatství přírody, ze kterého může těžit a zároveň ho musí uchovat dalším generacím. Je to přesně to, čemu dnes říkáme udržitelnost.
Co pro identitu místa znamenala přestavba pily v roce 1910?
To nebyl zásadní zlom. Přestavba zachovala kontinuitu. Pila zůstala pilou, jen získala modernější podobu. Dokonce jsem někde četl, že to tenkrát byl nejmodernější pilařský provoz své doby. Identitu místa drží spíš to, k čemu prostor slouží a jakou práci v něm lidé dělají, než to, kolik přibude zdí nebo jaký typ stroje se pořídí.
Kdy tedy přišel pro areál skutečný zlom?
Zlom, velmi nešťastný, přinesl komunistický režim. Zasáhl do vlastnictví, zabavil církevní majetek, znárodnil ho a nakládal s ním podle svého. Po pádu komunismu jsme sice dostali zpět lesy, ale areál pily se nám nevrátil, ten přešel do soukromých rukou.
Jak vidíte tuto nespravedlnost po letech?
Zabavení církevního majetku komunisty byla křivda. Stát dlouho nechtěl k nápravě přistoupit a majetkové narovnání církví přišlo až v roce 2013. Během těch let se část majetku rozprodala nebo zmizela, někde došlo i k poškození a devastaci, a to někdy až do podoby ruin, třeba u klášterů nebo kostelů. U ostravické pily to naštěstí dopadlo jinak. Areál fungoval i za totality a těsně unikl devastaci. Nakonec pomohlo i soukromé vlastnictví, protože se o místo někdo staral.
Jak v tomto kontextu vnímáte současný osud areálu a další plány s ním?
Obnova provozu pily by dnes vyžadovala obrovské investice a ani by nedávala smysl. Dnes funguje velká pila zhruba dvacet kilometrů dál v Paskově. Doba se posunula. Jsem rád, že historický areál bude mít nové využití a nezůstane opuštěným brownfieldem. Nepovažuji jeho současné ani plánované využití za nedůstojné. Je dobře, že v obci vzniká další zázemí pro sport, kulturu, tedy pro setkávání. A že do budoucna zde bude moderní bydlení a prostor pro novou komunitu. Najít takové využití s respektem k historii a k obci není jednoduché, ale se směrem, kterým se areál vydal, nemohu nesouhlasit.
Co podle vás rozhodne o tom, jestli si místo zachová genius loci?
Pravdivost. Když majitelé přiznají, že to byla pila, když s místem budou pracovat jako s cennou technickou památkou a vloží do ní nové funkce citlivě, identita zůstane. Člověk ji nepřehlédne, jakmile do areálu vstoupí. Je neštěstím, když investor stavbu s duší obloží sádrokartonem a vytvoří unifikované prostředí a vymaže tak historii. Pak už místo nepřinese nic, co by oslovilo ducha člověka. Duchovní rozměr nevzniká automaticky tím, že místo kdysi patřilo církvi. Když místo pravdivě přiznává původní využití, vzniká prostor, který může promlouvat a dotýkat se ducha.
Měl by v areálu smysl nějaký duchovní prvek?
Umím si to představit. Ne proto, že by pila nesla nějaký duchovní odkaz, ona byla prostě pracovištěm. Ale nové centrum obce si zaslouží místo krátkého zastavení, ztišení, symbol něčeho, co nás přesahuje. To je věc obce, investora a také lidí, kteří v Ostravici žijí. Může to být jednoduchá kaplička nebo drobný pamětní bod. Může se to propsat i do názvu prostoru, třeba do pojmenování náměstí, které připomene historickou stopu arcibiskupství. Důležité je, aby to nepůsobilo jako dekorace, ale jako přirozená součást prostoru.
Pila ukončila provoz v roce 2011. Co to vypovídá o našem současném vztahu k řemeslu? Nechybí v egionu lidé, kteří by byli ochotni se mu věnovat?
Šikovných lidí tu je spousta. Na druhé straně roste tlak na výkon, a tak se mnoho provozů včetně těch moderních pilařských stává automatizovanými. Poctivé řemeslo má ovšem stále obrovskou hodnotu. Zároveň kvalitní řemeslníky hledáme čím dál hůř. Nejde jen o práci se dřevem. Zkuste sehnat dobrého malíře, obkladače, řemeslníka, který udělá práci dobře a poctivě! Je to problém. I když se kvalitní řemeslná práce platí skoro zlatem, tak přesto se pro řemeslo rozhoduje málo mladých lidí. Možná se bojí námahy, možná práci rukama vnímají neoprávněně jako podřadnou.
Mohl by s tím projekt Na Pile Ostravice nějak pomoci?
Může. Vidím prostor pro osvětové a vzdělávací akce, pro workshopy, které ukáží, že řemeslo není jen folklór, ale něco zajímavého a krásného. V této lokalitě se nabízí i téma práce se dřevem a zpracování materiálu, které k místu patří. Když mladí lidé uvidí, že řemeslo má smysl a budoucnost, může to pomoci víc než tisíc prohlášení.
Jak cítíte sílu Ostravice jako místa?
Ostravice je pro mě horská obec s jejími lidmi, Ostravice je pro mě řeka, jsou to ikonické kopce, prostě všechno to, co člověka obklopí a připomene mu, že do krajiny nepatří jako pán, ale jako součást celku. Neumím si představit Ostravici bez hlubokých lesů kolem, to by byl žalostný pohled. Příroda je největší bohatství tohoto místa a zároveň přirozené prostředí pro člověka. Panelák, při vší úctě ke všem městům, není přirozeným místem k životu. Proto se do přírody pořád vracíme, rádi se v ní pohybujeme, čerpáme tam novou sílu a člověk má do takového místa vstupovat s pokorou a úctou.
Obec Ostravice je necitlivě rozdělena frekventovanou silnicí, nemá žádné centrum. Co to dělá s komunitou?
Člověk projede obcí bez náměstí od začátku do konce a vlastně nezastaví. O víkendech tu projíždějí kolony aut, v pátek a v sobotu se auta přesouvají do hor, v neděli zpět do Ostravy. To ztěžuje život obci i běžné setkávání. Evangelický kostel nad Ostravicí je sice krásnou dominantou, ale ani kolem našeho farního katolického kostela není prostor, kde by se lidé před bohoslužbou nebo po ní přirozeně potkali. O to víc by dávalo smysl, pokud by v areálu bývalé pily vzniklo nové centrum, které dnes Ostravice postrádá.
Co vám na přípravě projektu přijde podstatné?
Poctivá příprava, respekt k místu a práce s místní komunitou. Když to projekt udrží, obec získá prostor pro setkávání, pro život, pro kulturu i pro bydlení, aniž by ztratila to, co ji dělá neopakovatelnou Ostravicí.
