Princezna Maria-Pia Liechtenstein staví mosty mezi Prahou, Moravou a Vaduzem už dvě dekády. Od pomoci po povodních v roce 2002 přes obnovení diplomacie v roce 2009 dovedla vztahy k projektům s hmatatelným dopadem: dohodě o zamezení dvojího zdanění, programům EHP ve vzdělávání a kultuře a práci společné komise historiků. Vidí potenciál růstu v ose jižní Morava–Dolní Rakousko a v chytrém využití lichtenštejnského dědictví. Její osobní cíl přidává lidský rozměr: chce číst Václava Havla v češtině.
Téměř patnáct let jste působila na pozici velvyslankyně Lichtenštejnska v České republice. Vzpomenete si ještě, jaké byly Vaše začátky? Lišila se tehdy očekávání od reality? Pokud ano, pak v čem?
Moje oficiální kontakty s Českou republikou začaly před více než dvaceti lety, v roce 2002, kdy zemi postihly devastující povodně. Společně s tehdejším českým velvyslancem ve Vídni Jiřím Grušou jsme pečlivě vybírali projekty, díky nimž by mohlo Lichtenštejnsko České republice pomoci překonat některé z rozsáhlých škod. Nakonec jsme se podíleli na obnově Anežského kláštera v Praze a poškozených knih v Terezíně. Lichtenštejnská obec Eschen zase podpořila obnovu mostu v Doudlebech. Víte, v roce 1927 utrpělo Lichtenštejnsko ničivými povodněmi, když se tehdy protrhla přehrada na řece Rýnu. Tato traumatická událost je hluboce zakořeněna v naší DNA, zapojit se ještě před obnovením diplomatických vztahů s Českou republikou tak pro nás bylo zcela přirozené. Mnozí z českých velvyslanců v Rakousku, kde působím od roku 1997, měli zájem o rozvoj česko-lichtenštejnských vztahů. Byli si vědomi značných příležitostí, které by užší spolupráce mezi oběma stranami přinesla pro sbližování regionů Dolního Rakouska a jižní Moravy, zejména proto, že se mnoho historických nemovitostí rodu Lichtenštejnů nachází na obou stranách hranice. Tento zájem sdílel i Jihomoravský kraj a jeho nejvyšší představitelé. Vztah, který jsme s ním navázali, je hluboký a vřelý. Kolem roku 2007 jsme s velvyslancem Rudolfem Jindrákem, který tehdy v Rakousku působil, konečně zahájili jednání o obnovení diplomatických vztahů po více než sedmdesáti letech. V roce 2009 byly příslušné dokumenty konečně podepsány v Praze. To byl důležitý moment pro obě země a začátek nové úrovně našich vztahů. Čeští diplomaté mají cit pro symboliku. Papír použitý pro tyto dokumenty totiž pocházel z historicky proslulé papírny ve Velkých Losinách, tedy z obce s lichtenštejnskou tradicí.
Co pro Vás bylo zpočátku v Česku vůbec největší výzvou? A před jaký nejtěžší úkol podle Vás bude postaven váš nástupce?
Čeští diplomaté a úředníci byli otevření a chtěli rozvíjet vztahy s Lichtenštejnskem v různých oblastech. Setkala jsem se s velkým zájmem. Vzhledem k omezeným zdrojům a mým povinnostem velvyslankyně v Rakousku a u mezinárodních organizací ve Vídni bylo výzvou pečlivě vybírat projekty, které by byly pro obě strany nejvhodnější. Mezi nejdůležitější z nich patřilo uzavření smlouvy o zamezení dvojího zdanění
mezi oběma zeměmi, realizace projektů z fondů EHP v oblasti vzdělávání a kultury a zřízení společné komise historiků. Největší výzvou zůstávají přetrvávající neuzavřené otázky mezi našimi dvěma zeměmi. Brzdí mnohem širší zapojení lichtenštejnské strany v České republice.
Vztahy mezi Českou republikou a Lichtenštejnskem se od roku 2009, kdy došlo k opětovnému navázání kontaktů na diplomatické úrovni, postupně zlehka oteplují. Nevznáší se nad nimi však stín soudních pří? Ovlivnily je nějak táhnoucí se soudní spory o majetky rodu mezi Nadací knížete z Lichtenštejna a českým státem či mezistátní stížnost ve Štrasburku, kterou podalo na Českou republiku Lichtenštejnsko?
Obě strany měly velký zájem rozvíjet vztahy v co nejširším rozsahu a dosáhli jsme toho poměrně hodně. Koneckonců jsme blízkými partnery v evropském hospodářském prostoru a v mezinárodních organizacích. Pevně spolupracujeme a stojíme na stejné straně, když jde o obranu našich evropských hodnot, multilateralismu a podporu Ukrajiny. To je důležitý společný závazek v obtížném geopolitickém prostředí, kterému obě naše země čelí. Dobře se rozvinuly také naše obchodní vztahy a obě země těží z podnikavosti svých lidí. Naše vztahy trpí tím, že jsou již více než sedmdesát let na stole nevyřešené majetkové otázky. Ty brání investicím a důvěře. Je to opravdu škoda, protože jsem přesvědčená, že naše historické základy jsou silné a větší spolupráce by měla významný regionální dopad a byla by prospěšná pro obě strany. Překonání rozdílných pohledů by prokázalo, že političtí představitelé jsou schopni řešit problémy. Ve světě, ve kterém žijeme, by to vzbudilo naději a důvěru. Návrh Nadace knížete z Lichtenštejna směřuje právě tímto směrem. Právní spory, které zmiňujete, jsou pouze příznaky nevyřešených otázek a obávám se, že budou způsobovat problémy, dokud budou přetrvávat.
Lichtenštejnské knížectví, lichtenštejnské firmy, lichtenštejnské dědictví. To jsou pojmy, které se v České republice skloňují v posledních letech stále častěji. Víme o sobě opravdu vzájemně více než v minulosti a využíváme toho kupříkladu v práci na společných projektech? Pokud ano, pak v jakých odvětvích nejvíce?
Ano, rozhodně. Společná komise historiků, bilaterální projekty České republiky a Lichtenštejnska financované z finančního mechanismu EHP, studentské výměnné programy a kulturní projekty rozhodně prokázaly svůj dopad a v neposlední řadě také oddaná práce našeho honorárního konzula Daniela Hermana.
Vaši rodinu pojí s českými zeměmi téměř osm set let společné a velmi plodné historie. Jak moc důležitou úlohu hrál tento fakt ve Vašich diplomatických službách? Zavazoval či svazoval Vás v něčem?
Je to významné dědictví, které sdílíme jak Česká republika, tak i Lichtenštejnsko. Jeden historik mi kdysi řekl, že šest set měst a obcí v Česku má nějakou spojitost s rodem Lichtenštejnů. To je opravdu vysoké číslo a je to dar od našich předků. Měli bychom si ho vážit a pečovat o něj. Lichtenštejnci mají o tyto historické kořeny zájem. Mnozí z nich Českou republiku i navštívili. Také Češi si jsou dobře vědomi naší společné a bohaté historie, k mé velké radosti i mladá generace, která chce překonat dědictví minulosti.
Jste princezna. Kdybychom byli v pohádce, mohla byste otočit kouzelným prstenem a něco si pro Českou republiku a Lichtenštejnsko přát. Co byste si přála a proč?
Jestli mohu, mám jedno osobní přání. Ráda bych se jednoho rána probudila a mluvila perfektně česky. To by mi umožnilo číst Václava Havla v jeho rodném jazyce. To by pro mě znamenalo velmi mnoho. Jeho poselství je nadčasové, krásné a inspirativní. Jeho život a literatura zůstávají důležitým zdrojem inspirace nejen pro naše dvě země, ale procelou Evropu.
